Známky života

Za poslední měsíc našeho pobytu se toho dost událo. Možná i víc, než bychom si původně přáli. Podnikli jsme nějaké výlety, Libor skončil školu a hlavně – přestěhovali jsme se. V našem novém bytě jsme neměli ze začátku internet, tak se omlouváme těm z vás, kdo si začali dělat starosti, jestli nás náhodou nesežral klokan. Jsme v pořádku, klokani nejsou masožraví.

Naším stěhováním jsme získali nového spolubydlícího, stále usměvavého Australana Stua, který je neskutečně přátelský, zvědavý a hlavně povídací. Sám si na internetu našel pár českých slov a snaží se nás každou chvíli překvapit nějakou hláškou. Zažíváme tu s ním neskutečnou pohodu a je radost se po celém dni vracet večer domů. Už nemusíme cestou přemýšlet, zda paní domácí naštveme jenom naší přítomností. Tak jako naše 4 bývalé sousedky Číňanky, které nešťastné a hladové musely zůstat, protože jim odmítla vrátit kauci. Máme se krásně. Protože jsme spolu. Protože bydlíme se Stuartem. Protože máme pořád naději, že i bez půjčení auta od bývalé domací gratis si zvládneme našetřit na náš výlet. Protože si sami vaříme poctivé, chutné a vydatné jídlo. A protože tu můžeme svobodně dýchat.

Nezměnilo se nám ovšem jen ubytování. Zodpovím jeden z nejčastějších dotazů, když napíšu: „Vypadá to, že už začíná opravdu jaro, ale neradi bychom to zakřikli…“. Místní už se nám nesmějí, jak jsme naivní a jara-chtiví. Už si sami dělají vrásky, protože takto divné, dlouhé zimo-jaro nepamatují. Až někdy budu chtít v Česku použít pojem „aprílové počasí“, asi si to dobře rozmyslím. Kolísání teploty o více než 15 stupňů během pár hodin, i 10 průtrží mračen denně střídající se s pálivým sluncem a silný, nárazový vítr – to je Melbourne. Kdyby tak ještě napadl sníh, splnilo by se pořekadlo místních, že tady můžeš zažít 4 roční období. Během jednoho dne. Na to, že jeden den jsme v kraťasech a druhý v podvlíkačkách, už jsme si docela zvykli. Změny teplot probíhají ale i rychleji. Když jsem jedno ráno vyjížděla na kole v kraťasech, libovala jsem si, že když je už o půl osmé přes dvacet stupňů a azůro, bude krásný den. Jaké bylo mé překvapení, když jsem vyšla ve dvě odpoledne ze školy opět v kraťasech – bylo kolem 12°C, zataženo, ledový vítr a déšť.

Poslední dny školy - pozvaní Clear (naše úča) na večeři

Libor před dvěma týdny skončil po 3 měsících ve škole. Bylo to docela smutné, protože ve stejný den obdrželi certifikáty o absolvování i Firas, náš libanonský kamarád, a A
ngham, íránsko-rumunská maminka šestileté Ruxandry. Za týden po nich Omar, Shao, Mohammed, Mona a další… Minulý pátek odešel poslední ze staré gardy – Sebastian, náš kolumbijský pohodář. Při počtu 2-4 studenti ve třídě jsme doufali, že přijdou nějaké posily. Ty dorazily dnes. Je nás tedy o šest víc, tak uvidíme, jaká se utvoří atmosféra ve třídě po tak velkém obrození.

Závěrem tedy, je nám dobře. Máme kolem sebe milé lidi. Snažíme se využít každou chvíli a nezahálet. Takže na nudu není čas.