Bez práce nejsou toastáče

Omlouvám se ochráncům českého jazyka, které tento nadpis prznicí jedno z našich nejpoužívanějších přísloví pobouřil. Tento odpudivý novotvar vzniknul, protože přesně popisuje naši situaci. Mezi řádky tedy – musíme si tu pěkně máknout, abychom si vydělali na ten toastový chleba, který je tu ale s cenou $1 (18Kč) pořád ještě levnější než u nás. Ano, my dva milovníci dobrého jídla, rozmazlení výbornou kuchyní maminek a babiček, zvyklí na plný mražák masa a ty nejchutnější brambory na světě z Útěchovské „biofarmy“, pojídáme každý den tuto podivnou molitanovitou hmotu. Raději už nepřemýšlíme nad jejími nutričními hodnotami a sponzorem (cena je dotovaná), který může mít zájem na jejím prodeji. Vnímáme ji jen jako něco, co zaplní žaludek a pomalu ale jistě to „něco“ začínáme nenávidět.

Dlouho jsem se bránila psát o práci, Říkala jsem si: „Koho proboha zajímá, jak se mejou auta…?“ Libor ale naléhal a argumentoval tím, že v ní strávíme nezanedbatelnou část našeho pobytu tady. Má svatou pravdu, budiž mu tedy vyhověno. Navíc jsem si vzpomněla, jak poutavé bylo vyprávění Šárky a Honziho ze Zélandu o sušení višní vrtulníkem… Psát se dá tedy očividně o ledasčem. Snad se dnes přiučíš něčemu novému :-) .

Přívětivý název Bubbles - Bublinky

Sehnat v Melbourne v srpnu dobře placenou práci jen na 4 měsíce je nadlidský úkol. Časy se od dob Liborovy poslední návštěvy velmi změnily. V posledních deseti letech přišlo do Melbourne velké množství přistěhovalců, lidé hlavně z některých částí Asie jsou pak ochotní pracovat i za $6/hod, což je hluboko pod hranicí minimální mzdy. Co je ještě horší, je jich hodně. Výsledkem pak je, že někteří spolužáci hledají práci i dva měsíce. Jejich problémem je, že jsou malého vzrůstu a snědé pleti – pochází prostě z Indie. My dva – velcí, bílí mastodonti – oproti nim máme určitě výhodu – pocházíme z Evropy. Australané přitom ale stále velmi zdůrazňují, jak jsou otevření, tolerantní, atd. Časy se ale očividně mění.

Tady teď trávíme naše odpoledne.

Jak jsem již psala, oba pracujeme v ruční myčce aut s příhodným názvem „Bubbles“ - bubliny. Bublin je kolem opravdu hodně. Jejich reklama na ulici navíc sestává z heliem nafouknutých balonků sestavených do duhového hroznu. Potom co 6. července vyšla nad Libercem duha, se tu tedy cítíme jako doma. Nezdá se to, ale práce je to opravdu náročná. Potom, co člověk 12 hodin v kuse vší silou drhne hubicí od vysavače koberečky, mu začínají místo svalů naskakovat boule jako Pepku námořníkovi. Je to dobrá posilovna. Mám pocit, že i mé jindy malé dlaně už povyrostly minimálně na dvojnásobek a Liborovy na velikost sloního ucha. Sundat snubní prsten je z říše fantazie. Až ti tedy po návratu podáme ruku pro tebe “bolestivým způsobem“, předem se omlouváme…

Po těch několika týdnech je to už zaběhlá rutina. Přesně víme, co máme dělat, kam pro co šáhnout, co kde profouknout, čemu věnovat pozornost, a naopak co můžeme trošku „ošulit“. Libor většinu času stráví na „wash bay“, kde myje, suší, leští, a já na „vacuum bay“, kde foukám, vysávám, čistím. Ono umýt takové jedno auto je docela věda, nabídka služeb je široká a lidé si rádi vymýšlí i další extra. S tím samozřejmě ale není problém, protože náš zákazník je náš pán, a i kdyby si navymýšlel vyleštit podvozek, budiž mu s úsměvem vyhověno. Základní 3 typy mytí jsou tyto:

•  express wash: umytí kol a karoserie, usušení

• deluxe wash: + k tomu rychlý zásah vzduchovou pistolí, vysátí interiéru, setření palubky a střední konzole, navíc vyleštění oken, nanesení lesku na kola,

• super wash: + k tomu všemu řádné vyfoukání drobečků vzduchovou pistolí, vysátí i sedaček a kufru, setření všech plastů v autě, dveří a sedaček.

Zapomeňte na BondGirl. Dnes letí WashGirl

Jeden „super wash“ by se měl se vším všudy stihnout za 40min, což není nic pro mou náturu – když něco dělám, dělám to pořádně. Navíc, když za to lidi platí. Být tu podnikatelem, nevydělám si ani na ten toastový chleba… Proto mám nejradši „detail wash“. Tam jde o to, udělat práci opravdu pořádně a nezáleží na tom, jak dlouho ji dělám. Pak z ní můžu mít i radost. Ne, že by mě bavilo každou chvíli umývat i rezervu, ale není tam ten tlak „20min“ a bručící zákazníci, kteří, když čekají jen o minutu déle, mají pocit, že zmeškají celý život.

Asi si dokážeš představit, jak velká zábava je celý den vysávat nebo sušit karoserii. Vymýšlíme tedy jak se zabavit, aby nám to uteklo. Například na vás všechny myslíme, podle toho, jaké auto zrovna myjeme. Například Tebe, Yardo, Tebe proklínáme docela často. Ty disky na Subaru se tak špatně mejou! Naopak na Tebe, Kubajzi, vzpmínáme s láskou. Kéž by každý kamarád byl tak příčetný jako Ty a pořídil si Focuse. Mitshubishi myjeme pravidelně několik každý den, na Studeneckou rodinku tedy myslíme velmi často. Většinou jsou to nová auta, takže to není náročná práce. A Útěchováci, nebuďte smutní, i škodovky tu jezdí! Když jsem umývala svoji první – Superba, dmula jsem se pýchou a všem vypravovala, že tohle krásné auto je české! Samozřejmě, že to nikdo předem nevěděl…

Za tu dobu, co v Bubbles pracujeme, jsme si vytvořili také vlastní kvalifikaci aut podle typu zákazníka, účelu návštěvy a druhu zašpinění. Tato typologie rozlišuje mnoho skupin, tyto jsou nejčastěji se vyskytující:

• Macho – je většinou muž od 20-40ti let, někdy naneštěstí i starší, který vlastní nejnovější model Holdenu (australská značka) nebo postarší vytuněný Golf. Auto je naprosto čisté a není v něm vůbec nic až na žvýkačky. Člověk by si mohl myslet, že z myčky právě vyjelo. Proč mu tedy stojí za to utrácet každý týden $50, je snadné uhodnout. Jen ať jezdí ještě častěji.

• Důchodce/kyně – je pán/paní důchodového věku, který má menší, málo žravý třídvéřák. Dají se v něm najít alespoň tři deštníky, golfový míček a léky. Auto je skoro dokonale čisté, tato kategorie mě také baví.

• Kutil – je muž středního věku vlastnící pick-up nebo větší terénní vůz. Ten je plný nářadí, oblečení, kšiltovek, šroubů, drátů, liščích ocasů a většinou klece na loveckého psa nebo stavebního či zahradního materiálu. Smrdí to myslivnou a těžkou prací. Tihle by tak často jezdit nemuseli.

• Pejskař – je kdokoliv s jakýmkoliv autem. Důležitá je přítomnost většinou malé, velmi chlupaté obludy v kufru, na zadních nebo předních sedačkách. Vleze prostě úplně všude, je schopná zaneřádit celý vůz.  Po zkušenostech s touto skupinou jsme rezolutně pro zákaz vození psů v autech. Lidi ani netuší, jak se ty chlupy špatně vysávají! Jednou jsem strávila dvě a půl hodiny jen tím, že jsem se snažila vysát tyhle psí pozůstatky, aby si panička hned po převzetí klíčů tu chlupatou kouli na sedačky pustila znovu…

• Rodinka – maminka po třicítce s velkou pojízdnou popelnicí, v níž je na jedné kopě hromada dětí, hraček a odpadků. Není nic nechutnějšího, než uklízet auto po dětech. Rozmačkané banány, shnilá jablka, chipsy, oříšky a hranolky šťárat zpod sedaček, bonbóny přilepené na koberci… Člověk si udělá obrázek, co nechutného děti jedí a co vše jim rodiče dovolí. Z jednoho auta jsem vytahala 2 igelitky hraček, nespočet odpadků, abych vůbec mohla začít uklízet, pak do něj nasedla maminka s asi tříletou kompletně růžovou holčičkou v baletní sukýnce, spoustou náhrdelníků a s ušima Micky Mouse na hlavě…

• Kuřák – je žena/muž jakéhokoliv věku a s jakýmkoliv autem. Je to velmi nevyzpytatelně zákeřná skupina, protože se pozná až při otevření dveří a je ještě nechutnější než skupina „Rodinka“. Jednomu jsem z auta vyhodila 4 prázdné krabičky od cigaret, další tři měl načaté, popelníky plné a popel všude na sedačkách. K tomu nechutný smrad, ve kterém člověk stráví kolem půl hodiny svého života. Přitom popel v přihrádce mezi sedačkami (kde by ho asi nikdo nečekal) jsem objevila až poté, co jsem ho vzduchovou pistolí rozvířila všude kolem. Nádhera.

Vidíte dobře - myjeme tu i lodě

Ještě horší než poslední tři čistokrevné skupiny jsou jejich kombinace. Velmi častá je například „Pejskař“ a „Rodinka“, což je opravdu za trest. To je skoro na gumové rukavice, roušku a vzít to vapkou i zevnitř. Nejhorší ze všech variant je ovšem „Rodinka“ a Kuřák“. Představte si dvě dětské sedačky a k nim všude se válející polámané cigarety, popel po sedačkách, neskutečný smrad a několik poloprázdných krabiček. Na jedné z nich přitom byl nápis: „Nenechte ostatní dýchat váš kouř.“ Kupodivu v tomto autě po dětech nebyl takový nepořádek, jako obvykle. Asi byly trošku přidušené. Jak těch mi bylo líto…

Každý večer po práci většinou dostaneme i nějaké jídlo od našeho šéfa, většinou australský pie – koláč naplněný hovězím masem. Dokážeš si asi představit, jak se pokaždé tetelím blahem. Majitel Linden a jeho dcera Alana jsou velmi milí. Takoví přátelští, otevření a pohodoví Australani. Stejně tak jejich kamarád Norbert, velmi vytížený postarší pán původem ze Švýcarska, který nás už dvakrát pozval na večeři. Jsme šťastní, že jsme tu v těchto lidech našli to, co by měla být ta typická australská vlastnost – přívětivost.