Město s duší vesnice

Melbourne je nádherné město. I když jeho downtown už je solidně zastavěný mrakodrapy, díky tomu, že snad všechny ulice mají 4 pruhy, ale nepůsobí na člověka nijak stísněně a klaustrofóbně. Když člověk vyjede jen pár minut "Metrem" (což je místní kombinace vlakometra) z centra, má pocit, že je na vesnici. Žádná budova snad není vyšší než 6 metrů, všude široké ulice, na naše poměry malé domky (ovšem jen při pohledu z ulice) a ve Viktoriánském a i tak trochu jihoamerickém stylu. Můj první dojem z Camberwell, z části města, ve které bydlíme, byl, že je tu všechno placaté a bydlí tu spousta trpaslíků.

Řeka Yarra z Victoria parku

Melbourne je obřích rozměrů. Je to po Sydney druhé největší město Austrálie a údajně tu podle nejnovějších informací žijí už 4,2 miliony lidí. Co bychom my v naší malinké hustě osídlené Evropě postavili do výšky, Australané udělali jinak. On tenkrát prostě pan John Batman roku 1835 zapíchl ukazovák do mapy (byl samozřejmě synem trestance ze Sydney - jako v podstatě všichni "rodilí" Australané, abychom to měli stylové) a řekl si: "Tady postavíme město, je tu zlato, v zálivu bude super přístav. Tak centrum bude třeba tady." Do mapy namaloval obdélník, pak pár nejdůležitějších ulic, samozřejmě pravoúhlých, a bylo hotovo.

Tradičný viktoriánský styl téměř každého domu

Po americkém vzoru zde velké množství lidí žije ve vlastním domě, žádné paneláky tu samozřejmě nejsou, a tak se díky tomu město natahuje do opravdu monstrózních rozměrů. Pro představu má 8.800km2, tj. cca desetina rozlohy ČR, nebo také ještě konkrétněji přibližně Královéhradecký a Pardubický kraj dohromady. Představte si, že jedete z Moravské Třebové do Harrachova, je to pěkných pár hodin cesty. Neprojíždíte ale žádné vesničky, lesy, malá či větší městečka, jen pravoúhlé křižovatky v jakémsi vesnicoměstě, jen domky a ulice, kam jen oko dohlédne. Pravda, sem tam se tu objeví ještě i park nebo golfové hřiště. Pro běžného Melbourčana to ale znamená, že se ven z města jen tak nedostane. Když už, je to na celodenní výlet o víkendu.

Náš dům

Pohled z ulice

Náš dům leží v docela klidné a hezké čtvrti East Howthorn. Je to údajně jedna z velmi dobrých a bohatých čtvrtí, pro nás těžko posoudit. Naše ulice se svažuje směrem k jihozápadu, máme krásný výhled na mrakodrapy v downtownu, zvlášť v noci je ten pohled působivý. K tomu jen 15 minut metrem do města, zastávka přímo u školy, naproti krásná budova parlamentu s parkem. Co víc si přát… Snad jen, abychom už konečně sehnali ta kola, protože dát za 5km jízdy vlakem tam a zpět každý den dohromady cca 280 korun je síla. Zvlášť, když tu stále ještě žijeme z českých peněz. A z těch se v Austrálii žije hodně těžce. Snad už brzy vyděláme i nějaké dolary.

Svatební cesta vzhůru nohama

Asi jsem to tak trochu předpověděla tím článkem ve svatebních novinách. Mám totiž opravdu pocit, že je tu všechno tak trochu vzhůru nohama.

- Auta jezdí vlevo. To jsme samozřejmě věděli  už dávno, ale stejně nás doteď udivuje auto bez řidiče, auto v protisměru, autobus bez řidiče…
- Lidé chodí vlevo. Pořád narážíme do lidí na chodníku, kteří se z nepochopitelných důvodů hrou proti nám...

Centrum Melbourne

- Eskalátory jsou vlevo.
- Vlaky jezdí vlevo.
- Tramvaje přijíždí zprava.
- Předbíhá a předjíždí se zprava.
 - V plaveckých drahách se plave vlevo.
- Po schodišti se chodí nahoru vpravo, ne vlevo.
- Slunce svítí ze severu, a i když zapadá na západě, je to pro nás také na opačné straně.
- Když už vykouknou hvězdy zpoza dešťových mraků, je zvláštní nepoznat ani jednu z nich.
- Na měsíci je místo naší "tváře" něco podivného - údajně je to zajíc...
- V zimě venku kvetou orchideje, narcisy a zrají grepy na stromech.
- Město je celé zasukované do obří změti drátů. Člověk by to čekal spíš v nějaké rozvojové zemi, ale pravdou je, že ulice jsou překryté pavučinami elektrických, telefonních a jiných rozvodů.
- Tradičně – voda se v záchodě točí také na opačnou stranu.

Jsme chvílemi trochu zmatení, pravda, naše hemisféry mají co dělat, aby se odsukovaly, přivykly a začaly normálně pracovat. Zvykneme si určitě brzo, "pravá, levá, seno, sláma" docela pomáhá. Těším se, až vyrazíme někam dále cestovat – máme k dispozici od Betty auto, už si nás přidala i ke svému pojištění a benzín je tu levnější než doma (kde také není). Víkendovému cestování tudíž nic nebrání :)

Bude sranda konečně moci projet kruháč v protisměru… Myslím, že opravdový problém s orientací pravá-levá pak nastane až po návratu domů. Tady jsme v permanentní pohotovosti, ale pak se přestaneme soustředit.

Klapka: Klokani poprvé!

Už při cestě z letiště mi došlo, že tohle město je rozhodně mnohem větší a hlavně úplně jiné, než v jakém jsem dosud kdy byla. Dálnice směrem do centra měla místy 5 pruhů v jednom směru, a když se v dálce pod námi objevily zářící mrakodrapy, málem jsem oněměla. Chvílemi pak i hrůzou, protože jsme celou cestu jeli "v protisměru" a můj mozek nezvládal vyhodnocovat nastalé dopravní situace.

Obtěžkaný Barbor

Po příjezdu do centra jsme se potkali s Denisou, Liborovou kamarádkou, se kterou před jedenácti lety prožíval první Melbournská dobrodružství. Teď se potkali opět ale za úplně jiné situace. Denisa tu bydlí, má dobrou práci, milého australského přítele a rozhodně to nevypadá, že by se chtěla vracet do ČR. My jsme opět jen návštěvníci, byli jsme ověšeni batohy, ve kterých jsme si nesli jako šneci na zádech věci na půl roku, a moc dobře víme, že 7. 2. letíme zpět. To setkání muselo být pro oba hodně zvláštní, jakoby se neviděli rok, přitom už uběhla taková spousta času a změnila se taková spousta věcí.

Libor je od první chvíle naprosto asimilovaný. Přesně věděl, kterým metrem a jakým směrem se dostaneme k Betty, je schopný vše bez problémů zařídit, spíkuje jako o život a časový posun ho vůbec nerozhodil. Za to já jsem vyjevená úplně ze všeho, první dny jsem se jenom usmívala a říkala "thank you", možná bych si koupila hot dog a prospala jsem 4 dny. Netušila jsem, jak je tělo inteligentní. Snažila jsem se ho oblbnout už v letadle a přetáhnout se, nespat 24 hodin denně, pak si večer po příjezdu lehnout a spát celou noc. Když jsme dorazili "domů", byla jsem sice úplně hotová, ale oči jsem měla dokořán, jako by mi někdo držel víčka otevřenáTělo moc dobře vědělo, že není 7 večer, ale 11 dopoledne a není čas k spánku. Donutit ho tedy v následujících dnech spát ve dne a být vzhůru v noci byl skoro nadlidský úkol. Dopoledne jsem nebyla schopná fungovat vůbec, kdo by taky byl ve tři ráno… Později večer jsem naopak ožívala, ale už byl čas jít spát. Ještě že je to za námi.

Hned následující den po příjezdu jsme podnikli výlet do centra - do downtownu. Libor se mi celou dobu jen smál, jak jsem ze všeho překvapená, vyjevená a udivená. Není to žádná divočina, nic tak rozdílného, je to západní kultura, přitom ale člověk vidí velké rozdíly na každém kroku (viz předešlý článek). Melbourne je opravdu zvláštní vesnicoměsto se spoustou jedinečných věcí, které stojí za to prozkoumávat, a se spoustou milých, otevřených a přátelských lidí, kteří se nebojí se zvědavě zeptat, odkud jsme, i když jen uslyší vedle sebe na ulici češtinu.

Následující den jsme podnikli i "průběh" blízkým okolím a hledali hezká místa a trasy, kam bychom se mohli jít každý den proběhnout. Snad nám to práce dovolí a budeme schopní se tu i pravidelně společně hýbat.

Baruška poprvé vidí Jižní oceán

Příšera z moře

O víkendu nás Denisa vzala na úžasný výlet. Museli jsme se sice trochu projet autem, když chce Melbourčan mimo město, zabere mu to opravdu hodně času (viz předešlý příspěvek). Dojeli jsme na poloostrov Peninsula na jih od Melbourne, který uzavírá záliv Port Phillip. Měli jsme nejenom krásný výhled na něj, ale i pak na druhou stranu na Jižní oceán. Když si člověk představí, že tím směrem, kam kouká, není už nic jiného, než za pár tisíc kilometrů Antarktida, je to opravdu zvláštní pocit. Navíc bylo krásné pochmurné počasí, foukal silný vítr, honily se mraky a mrholilo. Vlny byly vysoké alespoň 4-5 metrů a lámaly se daleko od břehu. Nedá se to popsat slovy, bylo to prostě úžasné. To se musí asi jen zažít…

Další silný zážitek bylo setkání s klokany. Někteří návštěvníci Austrálie na ně prý čekají měsíce i roky, než nějakého zahlédnou. Já měla takové štěstí, že jsme potkali stádo asi 10 klokanů už 4. den po příjezdu. Myslím, že se Nick s Denisou asi hodně bavili, když už jsem asi popáté nadšeně zvolala "They are really alive!" (Oni jsou fakt živí!). Moc se nebáli, byli v lesoparku a asi byli zvyklí na turisty. Prohlídli jsme si je opravdu hodně zblízka, Libor je před těmi 11 lety viděl jen z dálky, tak si to nyní užil. Byli hodně trpěliví, vydrželi znuděně ležet, i když se k nim Libor začal plazit po břiše. Když se ovšem rozhodl je zkoumat ještě blíže, znechuceně se zvedli a odskákali kousek dál. Aspoň jsme je tak viděli v pohybu, lenochy.

Ono u Libora je vždycky lepší, když zkoumá nějaké velké zvíře. Má totiž ve zvyku všechno popichovat a do všeho šťouchat. Asi si tak dokážete živě představit, jak dopadají po zásahu jeho velkého a nemotorného ukazováku takoví živočichové, jako jsou jakýkoliv malí hmyzáčci, berušky, pavoučci, atd. Prostě nemají šanci. Až mě tedy někdy uslyšíte zvolat: "Ne že ho zas zabiješ!", buďte si jistí, že Libor právě zkoumá :) …

Let na druhý konec světa

Tedy skoro, Austrálie není náš přesný protinožec, natož konkrétně Melbourne. Ale i tak člověk tu dálku pocítí už při pohledu na letenku, kdy zjistí, že ho čeká pobyt na letištích od neděle 28. 7. ca od 15:00 do úterý 30. 7. do 18:00 místního času.

Trasa letu

 Už před odletem jsme měli problém s rezervací míst, jako dva zeměpisáři jsme samozřejmě museli sedět u okénka. Ve student agency, kde ostatně nikdy nikdo neví nic přesně, nám několikrát podali špatné infomace, na letišti v Praze pak byli všichni zmatení. Ještě to ovšem nebylo nic proti Amsterodamu, kde jsme nachodili několik kilometrů, abychom nakonec zjistili, že u Singapore-airlines si můžeme vytisknout letenky až ráno, protože jejich konkurenční systém nespolupracuje se systémem skyline a hlavně v 21:00 byly všechny přepážky už zavřené... No, doteď tomu moc nerozumím, ale hlavně, že jsme doletěli.

Před přistáním v Amsterdamu

V Praze na letišti bylo teploučko, jako správní turisté jsme se vyfotili s mozaikou Austrálie a pak už následovalo loučení s rodinami... To byl opravdu silný zážitek, možná jeden z nejsilnějších z celé cesty. Vždycky, když se člověk loučí na delší dobu, tak si uvědomí, jak moc má všechny ty, které opouští, rád...

Let do Amsterodamu proběhl za krásného sluníčka a hezkého počasí, tzn. bez problémů. Hned po přistání jsme začali vyhlížet brlůžek, do kterého bychom si zalezli a přečkali v něm až do rána. Nakonec se nám podařilo najít gauč, na kterém se daly natáhnout dokonce i nohy a při hlášení "...od 00:00 do 04:00 se letiště uzavírá..." jsme spokojeně usnuli v cyklo-spacácích. Naproti očekávání nás pak dokonce ani nikdo nevyhodil a my spali tvrdě až do rána.

Nedokázala jsem si předem moc představit, jak může člověk přežít 12ti hodinový let. Nejenom díky tomu, že jsem časem získala docela velký respekt z létání. Po cestě do Singapuru to už vím, buď to všechno zaspí, jako většina, nebo se ožere, jako menšina, nebo zvědavě kouká z okýnka, jako jen my dva, a tiše trpí. Já zvolila poslední možnost, protože u mě přeci jen zvítězila zeměpisářská zvědavost. Navíc jsem si naivně myslela, že když se přetáhnu a nebudu spát víc než 24 hodin, nebudu mít pak problém s časovým posunem. Prostě si pak večer lehnu, budu spát do oběda a namluvím tak tělu, že je vše OK a je prostě den. Jaký omyl, ono je totiž chytřejší, než jsem si myslela.

Je pozoruhodné, jak rozdílné mohou být jednotlivé země z 10-12ti kilometrů, jak rychle se mění krajiny a s ní i osudy lidí, kteří jsou nuceni se jí přizpůsobit. Člověk si uvědomí, jak moc je Evropa bohatá, má vodu, rozsáhlé pláně a mírné svahy, na kterých přímo bují zemědělství. Rozdíl v jednotlivých zemích je pak jen ve velikosti políček. Ty větší jsou samozřejmě v postkomunistických zemích, člověk se tak může dobře orientovat, kdy přelétá hranici. Nad Polskem se oproti Německu trošku zvětší, nad Ukrajinou ještě více, pak vykoukne Černé moře, úžasné svahy Kavkazu, Kaspické moře a políčka jsou náhle pryč...

Singapore - největší světový přístav

I z té ohromné výšky lze rozeznat jednotlivé obří písečné duny nad Turkmenistánem a Afgánistánem. Není tu nic než poušť, sucho a písek. Jen nepředstavitelně obrovské mrtvé plochy. Netuším, z čeho tady lidé, tedy ta malá opuštěná světýlka, která vykoukla při západu slunce, žijí. Byla vzdálená desítky kilometrů od sebe. Jak se pak začala shlukovat a přibližovat, bylo zřejmé, že se pod námi opět mění krajina. Nad Kábulem mě hodně překvapil zelený laser, kterým někdo mířil na letadlo a několikrát mě oslnil. Jako první mě napadlo, že nás někdo zaměřuje a jako letící konzervu bezvěrců hodlá sestřelit, dokonalá mediální masáž. Možná si jen někdo hrál, třeba chtěl oslnit piloty, každopádně, ten, co mířil, musel být hodně šikovný, aby se trefil. Asi to dělá často.

I v naprosté tmě lze stoprocentně rozeznat Indoganžskou nížinu, za tmy je na ni úžasný pohled. Kam až oko dohlédne se rozprostírá koberec od sebe rovnoměrně rozprostřených světýlek, je to jako louka rozkvetlých pampelišek na jaře. Jsou to tisíce malých vesniček bez větších měst, stovky a stovky kilometrů.

Nad Bengálským zálivem a Andamanským mořem bych doporučovala létat spíše přes zimu, tzn. mimo sezónu monzunových dešťů. Je to bezpečnější jak pro vás, tak pro cestující před vámi, tak hlavně pro cestujícího vedle vás. Vy se nepozvracíte, cestující před vámi nebudou pozvraceni... a Libor by neměl rozdrcenou ruku. Samozřejmě, že přeháním, nikoho jsem nepozvracela, ale musela jsem si vzít pilulku. Večeři, tedy vlastně snídani hned po obědě, jsem do sebe ale nacpala. ...i když bych měla prasknout. Česká povaha se nezapře.

Před přistáním v Melbourne

Naštěstí pro nás jsme v Singapuru přesedali v 5 ráno, vlhkost vzduchu nás tedy jen mírně bacila a ne rovnou zabila. I tak už bylo ale 24 stupňů. Na další let jsem neměla ani pomyšlení, raději bych to dopádlovala, než strávila dalších 10 hodin v letadle. Asi tušíte, co mi na to Libor řekl, a "to je ale blbej nápad" to rozhodně nebylo. Můj plán boje proti "jet lagu" nezafungoval, usnula jsme asi dvě hodiny po startu a probudila se až nad rudou plání australských pouští. Bylo jasno a sucho, žádné další turbulence v dohledu a tak jsem si mohla užívat pohled na tu zvláštní krajinu.

Jak se polopouště začínají vlnit a objevovat se farmy, beránků na obloze pod námi přibývá a stíny se protahují. Rozhodně to tu nevypadá na žádné třímilionové město, když už začínáme klesat, mám pocit, že přistaneme někde na písku, odbaví nás strejda v klobouku a přespíme u oveček. Letiště je ve srovnání s Amsterodamem a Singaporem opravdu mnohem menší, ale které není. Už zbývá jen projít kontrolou, vyplnit vstuoní karty a už se nadechujeme vlahého melbournského vzduchu...

Svatba a svatební cesta, Nový blog

Je tomu skutečně tak. 6. 7. 2013 vyšla nad Libercem duha (rozuměj, barva svatby byla duhová) a my měli opravdu parádní svatbu. Dostavilo se spousta lidí, kteří nám jsou blízcí, vyšlo nádherné počasí, a vůbec se to celé překvapivě vydařilo. Je taky pravda, že jsme na tom až do pátku před svatbou dost pracovali :)

No a co svatební cesta? Svatební cesta nakonec nebude moc dovolenková, spíše studijní a pracovní. Zato ale pořádně dlouhá :) Čeká nás pět měsíců studia angličtiny v australském Melbourne a posléze, snad zaslouřená, měsíční svatební cesta po tomto nejsušším kontinentu.

No a jelikož nás svatba spoutala svazkem manželským, tak jsme dali trochu dohromady i naše blogy. Něco zůstane na našich původních (http://juneklibor.blogspot.cz/ a barborpetrova.blogspot.cz), ale většina se toho bude zřejmě odehrávat na: http://barboralibor.blogspot.cz/