Tedy skoro, Austrálie není náš přesný protinožec, natož konkrétně Melbourne. Ale i tak člověk tu dálku pocítí už při pohledu na letenku, kdy zjistí, že ho čeká pobyt na letištích od neděle 28. 7. ca od 15:00 do úterý 30. 7. do 18:00 místního času.
|
Trasa letu |
Už před odletem jsme měli problém s rezervací míst, jako dva zeměpisáři jsme samozřejmě museli sedět u okénka. Ve student agency, kde ostatně nikdy nikdo neví nic přesně, nám několikrát podali špatné infomace, na letišti v Praze pak byli všichni zmatení. Ještě to ovšem nebylo nic proti Amsterodamu, kde jsme nachodili několik kilometrů, abychom nakonec zjistili, že u Singapore-airlines si můžeme vytisknout letenky až ráno, protože jejich konkurenční systém nespolupracuje se systémem skyline a hlavně v 21:00 byly všechny přepážky už zavřené... No, doteď tomu moc nerozumím, ale hlavně, že jsme doletěli.
|
Před přistáním v Amsterdamu |
V Praze na letišti bylo teploučko, jako správní turisté jsme se vyfotili s mozaikou Austrálie a pak už následovalo loučení s rodinami... To byl opravdu silný zážitek, možná jeden z nejsilnějších z celé cesty. Vždycky, když se člověk loučí na delší dobu, tak si uvědomí, jak moc má všechny ty, které opouští, rád...
Let do Amsterodamu proběhl za krásného sluníčka a hezkého počasí, tzn. bez problémů. Hned po přistání jsme začali vyhlížet brlůžek, do kterého bychom si zalezli a přečkali v něm až do rána. Nakonec se nám podařilo najít gauč, na kterém se daly natáhnout dokonce i nohy a při hlášení "...od 00:00 do 04:00 se letiště uzavírá..." jsme spokojeně usnuli v cyklo-spacácích. Naproti očekávání nás pak dokonce ani nikdo nevyhodil a my spali tvrdě až do rána.
Nedokázala jsem si předem moc představit, jak může člověk přežít 12ti hodinový let. Nejenom díky tomu, že jsem časem získala docela velký respekt z létání. Po cestě do Singapuru to už vím, buď to všechno zaspí, jako většina, nebo se ožere, jako menšina, nebo zvědavě kouká z okýnka, jako jen my dva, a tiše trpí. Já zvolila poslední možnost, protože u mě přeci jen zvítězila zeměpisářská zvědavost. Navíc jsem si naivně myslela, že když se přetáhnu a nebudu spát víc než 24 hodin, nebudu mít pak problém s časovým posunem. Prostě si pak večer lehnu, budu spát do oběda a namluvím tak tělu, že je vše OK a je prostě den. Jaký omyl, ono je totiž chytřejší, než jsem si myslela.
Je pozoruhodné, jak rozdílné mohou být jednotlivé země z 10-12ti kilometrů, jak rychle se mění krajiny a s ní i osudy lidí, kteří jsou nuceni se jí přizpůsobit. Člověk si uvědomí, jak moc je Evropa bohatá, má vodu, rozsáhlé pláně a mírné svahy, na kterých přímo bují zemědělství. Rozdíl v jednotlivých zemích je pak jen ve velikosti políček. Ty větší jsou samozřejmě v postkomunistických zemích, člověk se tak může dobře orientovat, kdy přelétá hranici. Nad Polskem se oproti Německu trošku zvětší, nad Ukrajinou ještě více, pak vykoukne Černé moře, úžasné svahy Kavkazu, Kaspické moře a políčka jsou náhle pryč...
|
Singapore - největší světový přístav |
I z té ohromné výšky lze rozeznat jednotlivé obří písečné duny nad Turkmenistánem a Afgánistánem. Není tu nic než poušť, sucho a písek. Jen nepředstavitelně obrovské mrtvé plochy. Netuším, z čeho tady lidé, tedy ta malá opuštěná světýlka, která vykoukla při západu slunce, žijí. Byla vzdálená desítky kilometrů od sebe. Jak se pak začala shlukovat a přibližovat, bylo zřejmé, že se pod námi opět mění krajina. Nad Kábulem mě hodně překvapil zelený laser, kterým někdo mířil na letadlo a několikrát mě oslnil. Jako první mě napadlo, že nás někdo zaměřuje a jako letící konzervu bezvěrců hodlá sestřelit, dokonalá mediální masáž. Možná si jen někdo hrál, třeba chtěl oslnit piloty, každopádně, ten, co mířil, musel být hodně šikovný, aby se trefil. Asi to dělá často.
I v naprosté tmě lze stoprocentně rozeznat Indoganžskou nížinu, za tmy je na ni úžasný pohled. Kam až oko dohlédne se rozprostírá koberec od sebe rovnoměrně rozprostřených světýlek, je to jako louka rozkvetlých pampelišek na jaře. Jsou to tisíce malých vesniček bez větších měst, stovky a stovky kilometrů.
Nad Bengálským zálivem a Andamanským mořem bych doporučovala létat spíše přes zimu, tzn. mimo sezónu monzunových dešťů. Je to bezpečnější jak pro vás, tak pro cestující před vámi, tak hlavně pro cestujícího vedle vás. Vy se nepozvracíte, cestující před vámi nebudou pozvraceni... a Libor by neměl rozdrcenou ruku. Samozřejmě, že přeháním, nikoho jsem nepozvracela, ale musela jsem si vzít pilulku. Večeři, tedy vlastně snídani hned po obědě, jsem do sebe ale nacpala. ...i když bych měla prasknout. Česká povaha se nezapře.
|
Před přistáním v Melbourne |
Naštěstí pro nás jsme v Singapuru přesedali v 5 ráno, vlhkost vzduchu nás tedy jen mírně bacila a ne rovnou zabila. I tak už bylo ale 24 stupňů. Na další let jsem neměla ani pomyšlení, raději bych to dopádlovala, než strávila dalších 10 hodin v letadle. Asi tušíte, co mi na to Libor řekl, a "to je ale blbej nápad" to rozhodně nebylo. Můj plán boje proti "jet lagu" nezafungoval, usnula jsme asi dvě hodiny po startu a probudila se až nad rudou plání australských pouští. Bylo jasno a sucho, žádné další turbulence v dohledu a tak jsem si mohla užívat pohled na tu zvláštní krajinu.
Jak se polopouště začínají vlnit a objevovat se farmy, beránků na obloze pod námi přibývá a stíny se protahují. Rozhodně to tu nevypadá na žádné třímilionové město, když už začínáme klesat, mám pocit, že přistaneme někde na písku, odbaví nás strejda v klobouku a přespíme u oveček. Letiště je ve srovnání s Amsterodamem a Singaporem opravdu mnohem menší, ale které není. Už zbývá jen projít kontrolou, vyplnit vstuoní karty a už se nadechujeme vlahého melbournského vzduchu...