Kangaroohoppet 2013 aneb Když potká Čech Čecha, přespat ho hned nechá. Když se sejde víc Čechů, o to víc je pelechů.

Naše kára, aneb Ready to go!

Celá naše svatební cesta je o plnění si snů, cestování, poznávání nových lidí a učení se něčemu novému. Stejně tak tomu bylo i s Liborovou účastí na Kangaroohoppetu. Ne všichni ale takový sen dokážou pochopit. Paní na check-inu na Ruzyni si málem ukroutila hlavu nad naším netradičním zavazadlem – vakem na běžky vystlaným oblečením na půl roku. Když se k tomu dozvěděla, že lyže jsou opravdu součástí balení a že si je vezeme do horké Austrálie na závod s klokany, málem dostala psotník. Zatímco ona se směje možná doteď, těm starým, šlachovitým, ledovým větrem ošlehaným horalům, co se narodili s lyžičkami na nohou (= Libor), je už od prvních běžkařských krůčků jasné, že tohle NENÍ sranda. Tam na druhém konci světa se totiž každoročně v srpnu otevírá Worldloppet tímto slavným klokaním během a snem každého z nich je alespoň jednou v životě se projet na běžkách pod zelenými eukalypty a pořádně se u toho smahnout na sluníčku.

Naše putování za Kangaroohopptem začalo už v pátek ráno. Navařila jsem jídlo na tři dny, Libor dal do relativního pořádku auto, obětovali jsme jeden den školní docházky a vyrazili. Čekala nás pětihodinová cesta, většinou po dálnici M80 spojující Melbourne se Sydney. Projížděli jsme zvlněnou, bezlesou krajinou posetou farmami, spoustou krav, osamocenými eukalypty a zkrápěnou deštěm. Jediné co nás trochu vyvádělo z míry, bylo řízení vlevo, cyklopruhy v každém směru a nechutně škvíkající stěrač, který jsme měli chuť už po půl hodině ulomit a zahodit. Celkově se z našeho starého Volva ozývala dost podivná směsice zvuků, která měla neidentifikovatelný původ, sem tam některý zmizel, aby se další mohl objevit… Takhle ukecaným autem jsme ani jeden nikdy dřív nejeli, a že prý Libor občas do lakovny do Jilemnice vozil výstavní kousky!

Vědí o nás! Australská reklama na Jizerskou

Při prezentaci v malebném městečku Mt. Beauty se Libor jen tak mimochodem zeptal, jak to vypadá s cestou do Falls Creek, kde se měl další den konat závod a kde se chtěl Libor alespoň na chvíli po půl roce bez běžek projet. Bál se, že bude ve vyšších polohách sněžit a našim letním gumám se to nebude líbit (poznámka pro rodiče – nejsme líní – Australané zimní gumy prostě nevedou!) Jaké bylo jeho a mé překvapení, když nám paní odpověděla, že to nevypadá dobře, ale snad za pět hodin už bude cesta sjízdná… Vyměnili jsme si dost vyděšené pohledy značící naše rozpaky nad nedostatečnou výbavou do takových závějí. Než jsme stihli začít přemýšlet nad tím, kde seženeme lopatu, paní pokračovala: „Jeden z těch kamenů je totiž velký asi 2 metry, byl to velký sesuv půdy, právě tam odjeli s bagrem.“ Tak ne sníh, ale déšť nám kazí plány! Nezbývá než čekat. Poté, co jsme se dozvěděli vše o monumentální stavbě místních přečerpávacích elektráren v poutavé expozici místního infocentra, nás už čekání přestalo bavit. Situace se ale nelepšila, každou hodinu se předpokládaná doba otevření silnice prodlužovala o další dvě. Paní na přepážce nám tedy doporučila krásné místo na předzávodní trénink – Mount Buffalo, prý to pravidelně upravují a je to fakt jen kousek! Moment, jsme v Austrálii, sakra! Tady kousek znamená 70km... Na doporučení, že do hor můžeme jenom se sněžnými řetězy (opravdu je kontrolují a pokuta je kolem 500$), jsme si půjčili snad poslední kus v celé Mt. Beauty a s našim věrným kamarádem Škvíkalem vyrazili za krásně upravenou stopou.

Tudy cesta nepovede

Asi po hodině jízdy, 2.000 serpentinách a 10.000 škvících se začal kolem cesty objevovat sníh. Každým výškovým metrem ho mezi těmi zelenými eukalypty a kapradinami přibývalo a Libora začaly pořádně svrbět nohy. Těšil se na vydatný trénink po půl roce lyžařské abstinence. Jaké bylo ovšem naše překvapení, když se žluté čáry ohraničující naši silnici zabořily hluboko do metrové závěje s cedulí ROAD CLOSED – cesta uzavřena. Nechápavě jsme vylezli ven do odporné, ledové fujavice prozkoumat situaci. Poblíž jsme v bílé tmě našli cosi, co připomínalo asi před měsícem upravenou běžkařskou trasu nebo spíš tající led na zimním stadionu. Ať to už bylo cokoliv, naše výprava skončila Liborovým asi 200 metrovým tréninkem v téhle břečce. Stálo toovšem za to. Vzpomínat budeme opravdu dlouho. Cestou dolů jsme velmi nahlas děkovali neskutečně fundované paní z infocentra, přemýšleli, kde usušíme Liborovy boty na zítřejší závod a bavili se neúnavným škvíkáním našeho levého stěrače. Ovšem jen do doby, než nás naprosto nečekaně opustil… Už ho ta dřina po celém dni asi přestala bavit, naposled sebral sílu, vzpříčil se na protest a po svém 20.000 škvíku umřel. My to oslavili radostnou salvou smíchu, který nás ovšem vzápětí při tom silném dešti, ve tmě a v serpentinách poněkud přešel… Do našeho malého útulného pokojíčku ve městečku Bright jsme ovšem dorazili šťastně i díky Liborovým výborným „levým“ řidičským schopnostem, nacpali si břicha a usnuli s úpěnlivým přáním, aby se počasí zítra umoudřilo.

Tak teď už chápeme, co tak trvalo

Následující den nás čekala hodina jízdy opět do Mt. Beauty. Věděli jsme díky SMS od paní z infocentra (budiž jí tedy odpuštěno), že silnice bude otevřena v 7:00, na odklizení toho sesuvu pracovali celou noc, byl mnohem větší, než se na první pohled zdálo. Znechuceni brzkým vstáváním a hustou mlhou jsme se začali šplhat serpentinami směrem na Falls Creek. Alespoň už nepršelo. Asi v polovině cesty to začalo dokonce vypadat, že se nad námi rozjasňuje a sem tam vykoukla i hvězda. Oba jsme se ale báli nahlas vyslovit tu šílenou myšlenku, že by mohlo být hezky. Ten druhý by si pomyslel, že se ten první dočista zbláznil. Když jsme ale vystoupali ještě kousek výše, došlo nám, že motlitba před spaním nebude tak úplně špatná věc, protože zafungovala – vítal nás krásný, slunečný den, úplné azuro a teplo. Pocit naprostého blaha nám tedy překazil už jenom fakt, že jsme na poslední kilometry cesty museli nesmyslně nasadit sněžné řetězy a jako „správní němečtí turisté v Krkonoších“ se po naprosto suchém asfaltu dokodrcali až na parkoviště.

Z jednoho týmu, Kamila a Libor

Díky sesuvu a velkým problémům s ubytováním lidí došlo ke zpoždění startu závodu o hodinu. Někteří ubytovaní dole v Mt. Beauty zůstali odříznuti ve Falls Creek a naopak. Díky australskému pohodovému životnímu stylu a klidnému přístupu se vše operativně vyřešilo. Libor měl tak alespoň možnost předstartovního „tréninku“, aby zjistil, jestli to bude hodně marné, nebo jenom trochu a jak moc to bude bolet. Když se začal převlékat, zahlédl něco zvláštního – kolem prošla běžkařka, která měla na sobě stejnou bundu jako on… „To je někdo z Atomic Nordic Teamu!!! Kdo je tady taky??“ Když po počátečním Liborovu nesmělém „Ahoj!“ následovalo „…ahoj?“ bylo jasné, že je to Češka. Vyklubala se z ní Kamila Bořutová a její kamarádo-trenér Tomáš Čáslavský, kteří byli před týdnem na závodech na Novém Zélandu, normálně bydlí v Kanadě a přes zimu objedou pár dálkových závodů v ČR. Pár velmi zajímavých, usměvavých a přátelských krajanů.

Na startu se sešlo kolem 1.200 lidí, asi polovina se účastnila samotného Kangaroohoppetu, ostatní jeli poloviční trať nebo dětskou sedmikilometrovou. Jak jsem již zmínila, Kangaroohoppet je prvním závodem z Worldloppetu, otevírá sezonu, po něm následuje naše Jizerská padesátka. Ve skutečnosti měří asi 38km a sestává z dvou okruhů. Mým hlavním úkolem bylo udržet Libora naživu, naplánovali jsme

Předstartovní nervozita

tedy tři občerstvovačky, druhým pak všechno pořádně zdokumentovat. Doufám, že se povedlo obojí, i když to první prý bylo tak tak. Hodně to bolelo. Po půl roce bez sněhu a po měsíci městského života v Melbourne, kdy Libor jen tahal gumy a zřídka se dostal k tomu, jít se aspoň proběhnout, jeho tělo mělo šok. Začal velmi sebevědomě, nechal se vytáhnout a zlákat pocitem, jak dobře se mu jede. Ovšem tento pocit netrval dlouho, první kolo zajel na 29. místo, druhé, které bylo ovšem podstatně kratší, jel skoro stejně dlouho a trochu se propadl. Nakonec to bylo 38. místo a i tak veliká spokojenost, nadšení a radost. Průměr českého týmu ještě vylepšila Kamila s úžasným 6. místem a Tomáš, který dojel jako 14. Závod naprosto ovládli Rusové, kteří si na něj asi jen odskočili protáhnout se při letní přípravě. První Legkov, jeho odstup byly naprosto nelidské 3 minuty, druhý a třetí Chernousové. Mezi ženami první Chernousová, druhá Američanka Fritz, třetí Japonka Obayashi. Pidi-reprezentace ČR se mezi klokany tedy rozhodně neztratila :-) .

Konečně v cíli

Jen pár minut poté, co Libor dojel do cíle, se začaly z údolí valit chuchvalce mlhy, které po chvíli úplně pohltily prostor cíle. Náš sen o závodě v krásném dni se tak vyplnil. Tomáš navíc utnul naše úvahy o tom, kde bychom mohli přespat, abychom se mohli večer jít podívat na slavnostní vyhlášení. Oslovil dalšího Čecha, svého dávného spolužáka, u kterého sám s Kamilou bydlel – Michala Trnku. A ten se jen zeptal, že jestli nám nevadí dva velcí psi a spaní na kožešinách před krbem, tak není problém. Vůbec netušil, jak já si vždycky přála spát na zemi u hořícího krbu!

Jeho životní příběh je opravdu jako tlustý svazek z červené knihovny.  Jako mladíček, co vyrostl v éře komunismu, se na začátku devadesátých let vydal na Kangaroohoppet splnit si svůj sen. Během těch pár dnů se tu ale stačil zamilovat až po uši do učitelky angličtiny a dějepisu. Ta měla navíc slabost pro historii postkomunistických zemí a byla ruka v rukávě. Za nedlouho se sem vrátil, vzal si tuhle ženu svého života a pořídili si spolu 4 děti. Postavili krásný dům s výhledem tak nádherným, že se tají dech, a spokojeně si žijí v tomhle překrásném koutu přírody. A všichni samozřejmě jezdí na běžkách :-) . Nejlépe Anička – Anna Trnka, krásná, sedmnáctiletá blondýnka, která letos vyhrála 21km trať a je v australské běžkařské reprezentaci. Ještě o ní, holce šikovné, určitě mnohé uslyšíme.

Je úžasný pocit tak daleko od domova potkat v jeden den tolik milých krajanů, Kamilu, Tomáše a pak tuhle neskutečně sympatickou rodinu. Všichni to jsou to velmi otevření, pohodoví a přátelští lidé. Děkujeme jim moc za krásný čas strávený s nimi a doufáme, že jim jejich pohostinnost budeme moci jednoho dne oplatit.