Kangaroohoppet 2013 aneb Když potká Čech Čecha, přespat ho hned nechá. Když se sejde víc Čechů, o to víc je pelechů.

Naše kára, aneb Ready to go!

Celá naše svatební cesta je o plnění si snů, cestování, poznávání nových lidí a učení se něčemu novému. Stejně tak tomu bylo i s Liborovou účastí na Kangaroohoppetu. Ne všichni ale takový sen dokážou pochopit. Paní na check-inu na Ruzyni si málem ukroutila hlavu nad naším netradičním zavazadlem – vakem na běžky vystlaným oblečením na půl roku. Když se k tomu dozvěděla, že lyže jsou opravdu součástí balení a že si je vezeme do horké Austrálie na závod s klokany, málem dostala psotník. Zatímco ona se směje možná doteď, těm starým, šlachovitým, ledovým větrem ošlehaným horalům, co se narodili s lyžičkami na nohou (= Libor), je už od prvních běžkařských krůčků jasné, že tohle NENÍ sranda. Tam na druhém konci světa se totiž každoročně v srpnu otevírá Worldloppet tímto slavným klokaním během a snem každého z nich je alespoň jednou v životě se projet na běžkách pod zelenými eukalypty a pořádně se u toho smahnout na sluníčku.

Naše putování za Kangaroohopptem začalo už v pátek ráno. Navařila jsem jídlo na tři dny, Libor dal do relativního pořádku auto, obětovali jsme jeden den školní docházky a vyrazili. Čekala nás pětihodinová cesta, většinou po dálnici M80 spojující Melbourne se Sydney. Projížděli jsme zvlněnou, bezlesou krajinou posetou farmami, spoustou krav, osamocenými eukalypty a zkrápěnou deštěm. Jediné co nás trochu vyvádělo z míry, bylo řízení vlevo, cyklopruhy v každém směru a nechutně škvíkající stěrač, který jsme měli chuť už po půl hodině ulomit a zahodit. Celkově se z našeho starého Volva ozývala dost podivná směsice zvuků, která měla neidentifikovatelný původ, sem tam některý zmizel, aby se další mohl objevit… Takhle ukecaným autem jsme ani jeden nikdy dřív nejeli, a že prý Libor občas do lakovny do Jilemnice vozil výstavní kousky!

Vědí o nás! Australská reklama na Jizerskou

Při prezentaci v malebném městečku Mt. Beauty se Libor jen tak mimochodem zeptal, jak to vypadá s cestou do Falls Creek, kde se měl další den konat závod a kde se chtěl Libor alespoň na chvíli po půl roce bez běžek projet. Bál se, že bude ve vyšších polohách sněžit a našim letním gumám se to nebude líbit (poznámka pro rodiče – nejsme líní – Australané zimní gumy prostě nevedou!) Jaké bylo jeho a mé překvapení, když nám paní odpověděla, že to nevypadá dobře, ale snad za pět hodin už bude cesta sjízdná… Vyměnili jsme si dost vyděšené pohledy značící naše rozpaky nad nedostatečnou výbavou do takových závějí. Než jsme stihli začít přemýšlet nad tím, kde seženeme lopatu, paní pokračovala: „Jeden z těch kamenů je totiž velký asi 2 metry, byl to velký sesuv půdy, právě tam odjeli s bagrem.“ Tak ne sníh, ale déšť nám kazí plány! Nezbývá než čekat. Poté, co jsme se dozvěděli vše o monumentální stavbě místních přečerpávacích elektráren v poutavé expozici místního infocentra, nás už čekání přestalo bavit. Situace se ale nelepšila, každou hodinu se předpokládaná doba otevření silnice prodlužovala o další dvě. Paní na přepážce nám tedy doporučila krásné místo na předzávodní trénink – Mount Buffalo, prý to pravidelně upravují a je to fakt jen kousek! Moment, jsme v Austrálii, sakra! Tady kousek znamená 70km... Na doporučení, že do hor můžeme jenom se sněžnými řetězy (opravdu je kontrolují a pokuta je kolem 500$), jsme si půjčili snad poslední kus v celé Mt. Beauty a s našim věrným kamarádem Škvíkalem vyrazili za krásně upravenou stopou.

Tudy cesta nepovede

Asi po hodině jízdy, 2.000 serpentinách a 10.000 škvících se začal kolem cesty objevovat sníh. Každým výškovým metrem ho mezi těmi zelenými eukalypty a kapradinami přibývalo a Libora začaly pořádně svrbět nohy. Těšil se na vydatný trénink po půl roce lyžařské abstinence. Jaké bylo ovšem naše překvapení, když se žluté čáry ohraničující naši silnici zabořily hluboko do metrové závěje s cedulí ROAD CLOSED – cesta uzavřena. Nechápavě jsme vylezli ven do odporné, ledové fujavice prozkoumat situaci. Poblíž jsme v bílé tmě našli cosi, co připomínalo asi před měsícem upravenou běžkařskou trasu nebo spíš tající led na zimním stadionu. Ať to už bylo cokoliv, naše výprava skončila Liborovým asi 200 metrovým tréninkem v téhle břečce. Stálo toovšem za to. Vzpomínat budeme opravdu dlouho. Cestou dolů jsme velmi nahlas děkovali neskutečně fundované paní z infocentra, přemýšleli, kde usušíme Liborovy boty na zítřejší závod a bavili se neúnavným škvíkáním našeho levého stěrače. Ovšem jen do doby, než nás naprosto nečekaně opustil… Už ho ta dřina po celém dni asi přestala bavit, naposled sebral sílu, vzpříčil se na protest a po svém 20.000 škvíku umřel. My to oslavili radostnou salvou smíchu, který nás ovšem vzápětí při tom silném dešti, ve tmě a v serpentinách poněkud přešel… Do našeho malého útulného pokojíčku ve městečku Bright jsme ovšem dorazili šťastně i díky Liborovým výborným „levým“ řidičským schopnostem, nacpali si břicha a usnuli s úpěnlivým přáním, aby se počasí zítra umoudřilo.

Tak teď už chápeme, co tak trvalo

Následující den nás čekala hodina jízdy opět do Mt. Beauty. Věděli jsme díky SMS od paní z infocentra (budiž jí tedy odpuštěno), že silnice bude otevřena v 7:00, na odklizení toho sesuvu pracovali celou noc, byl mnohem větší, než se na první pohled zdálo. Znechuceni brzkým vstáváním a hustou mlhou jsme se začali šplhat serpentinami směrem na Falls Creek. Alespoň už nepršelo. Asi v polovině cesty to začalo dokonce vypadat, že se nad námi rozjasňuje a sem tam vykoukla i hvězda. Oba jsme se ale báli nahlas vyslovit tu šílenou myšlenku, že by mohlo být hezky. Ten druhý by si pomyslel, že se ten první dočista zbláznil. Když jsme ale vystoupali ještě kousek výše, došlo nám, že motlitba před spaním nebude tak úplně špatná věc, protože zafungovala – vítal nás krásný, slunečný den, úplné azuro a teplo. Pocit naprostého blaha nám tedy překazil už jenom fakt, že jsme na poslední kilometry cesty museli nesmyslně nasadit sněžné řetězy a jako „správní němečtí turisté v Krkonoších“ se po naprosto suchém asfaltu dokodrcali až na parkoviště.

Z jednoho týmu, Kamila a Libor

Díky sesuvu a velkým problémům s ubytováním lidí došlo ke zpoždění startu závodu o hodinu. Někteří ubytovaní dole v Mt. Beauty zůstali odříznuti ve Falls Creek a naopak. Díky australskému pohodovému životnímu stylu a klidnému přístupu se vše operativně vyřešilo. Libor měl tak alespoň možnost předstartovního „tréninku“, aby zjistil, jestli to bude hodně marné, nebo jenom trochu a jak moc to bude bolet. Když se začal převlékat, zahlédl něco zvláštního – kolem prošla běžkařka, která měla na sobě stejnou bundu jako on… „To je někdo z Atomic Nordic Teamu!!! Kdo je tady taky??“ Když po počátečním Liborovu nesmělém „Ahoj!“ následovalo „…ahoj?“ bylo jasné, že je to Češka. Vyklubala se z ní Kamila Bořutová a její kamarádo-trenér Tomáš Čáslavský, kteří byli před týdnem na závodech na Novém Zélandu, normálně bydlí v Kanadě a přes zimu objedou pár dálkových závodů v ČR. Pár velmi zajímavých, usměvavých a přátelských krajanů.

Na startu se sešlo kolem 1.200 lidí, asi polovina se účastnila samotného Kangaroohoppetu, ostatní jeli poloviční trať nebo dětskou sedmikilometrovou. Jak jsem již zmínila, Kangaroohoppet je prvním závodem z Worldloppetu, otevírá sezonu, po něm následuje naše Jizerská padesátka. Ve skutečnosti měří asi 38km a sestává z dvou okruhů. Mým hlavním úkolem bylo udržet Libora naživu, naplánovali jsme

Předstartovní nervozita

tedy tři občerstvovačky, druhým pak všechno pořádně zdokumentovat. Doufám, že se povedlo obojí, i když to první prý bylo tak tak. Hodně to bolelo. Po půl roce bez sněhu a po měsíci městského života v Melbourne, kdy Libor jen tahal gumy a zřídka se dostal k tomu, jít se aspoň proběhnout, jeho tělo mělo šok. Začal velmi sebevědomě, nechal se vytáhnout a zlákat pocitem, jak dobře se mu jede. Ovšem tento pocit netrval dlouho, první kolo zajel na 29. místo, druhé, které bylo ovšem podstatně kratší, jel skoro stejně dlouho a trochu se propadl. Nakonec to bylo 38. místo a i tak veliká spokojenost, nadšení a radost. Průměr českého týmu ještě vylepšila Kamila s úžasným 6. místem a Tomáš, který dojel jako 14. Závod naprosto ovládli Rusové, kteří si na něj asi jen odskočili protáhnout se při letní přípravě. První Legkov, jeho odstup byly naprosto nelidské 3 minuty, druhý a třetí Chernousové. Mezi ženami první Chernousová, druhá Američanka Fritz, třetí Japonka Obayashi. Pidi-reprezentace ČR se mezi klokany tedy rozhodně neztratila :-) .

Konečně v cíli

Jen pár minut poté, co Libor dojel do cíle, se začaly z údolí valit chuchvalce mlhy, které po chvíli úplně pohltily prostor cíle. Náš sen o závodě v krásném dni se tak vyplnil. Tomáš navíc utnul naše úvahy o tom, kde bychom mohli přespat, abychom se mohli večer jít podívat na slavnostní vyhlášení. Oslovil dalšího Čecha, svého dávného spolužáka, u kterého sám s Kamilou bydlel – Michala Trnku. A ten se jen zeptal, že jestli nám nevadí dva velcí psi a spaní na kožešinách před krbem, tak není problém. Vůbec netušil, jak já si vždycky přála spát na zemi u hořícího krbu!

Jeho životní příběh je opravdu jako tlustý svazek z červené knihovny.  Jako mladíček, co vyrostl v éře komunismu, se na začátku devadesátých let vydal na Kangaroohoppet splnit si svůj sen. Během těch pár dnů se tu ale stačil zamilovat až po uši do učitelky angličtiny a dějepisu. Ta měla navíc slabost pro historii postkomunistických zemí a byla ruka v rukávě. Za nedlouho se sem vrátil, vzal si tuhle ženu svého života a pořídili si spolu 4 děti. Postavili krásný dům s výhledem tak nádherným, že se tají dech, a spokojeně si žijí v tomhle překrásném koutu přírody. A všichni samozřejmě jezdí na běžkách :-) . Nejlépe Anička – Anna Trnka, krásná, sedmnáctiletá blondýnka, která letos vyhrála 21km trať a je v australské běžkařské reprezentaci. Ještě o ní, holce šikovné, určitě mnohé uslyšíme.

Je úžasný pocit tak daleko od domova potkat v jeden den tolik milých krajanů, Kamilu, Tomáše a pak tuhle neskutečně sympatickou rodinu. Všichni to jsou to velmi otevření, pohodoví a přátelští lidé. Děkujeme jim moc za krásný čas strávený s nimi a doufáme, že jim jejich pohostinnost budeme moci jednoho dne oplatit.

Všední život v Melbourne

Po šesti týdnech pobytu v Melbourne jsme si ještě úspěšně nezvykli na místní zimu. Na pár dní se sice udělalo teplo a my se začali radovat, že už konečně přichází jaro a nedbali poznámek zkušených místních, že se radujeme předčasně. Samozřejmě, že měli pravdu, za týden byla teplota po ránu na 4 stupních, k tomu déšť a vítr, který pocit zimy ještě zvyšuje. Aprílové počasí je tu opravdu typické, aneb jak říkají domorodci: V Melbourne se můžou střídat čtyři roční období – během jednoho dne.

Jednou velkou změnou pro nás je, že jsme si pořídili kola. Jedno za 40 dolarů, což je necelých 800 korun a vzhledem k tomu, že každý den ušetříme dohromady 14 dolarů za vlak, už se nám sakra zaplatila. K tomu helmy každou za 5 dolarů a mohli jsme vyrazit. První cesta do školy byla ovšem… hrozná. Nesnáším jízdu za provozu i v Liberci, natož co pak v Melbourne ve čtyřech pruzích, sem tam staveništěm, tramvaje, semafory. Na cestě zpět jsme změnili trasu a Libor si spokojeně užíval jízdu na cyklostezce podél řeky Yarry, kochal se výhledy, papoušky a pořád rýpal, pročpak si to taky jako neužívám… Já se to snažila ignorovat a zůstat v klidu, nádech výdech, jinak bych ho musela zabít. Šlapala jsem naplno jako blbec i z kopce, protože jestli v něčem bylo moje kolo perfektní, tak to bylo permanentní přibrzďování. Navíc takovéto drobné cosi u zadního kola jako je přehazovačka jsem měla jen na okrasu, ve skutečnosti to byla perfektní furtošlapka. Výsledkem všech těchto okolností po deseti kilometrech byl pěkně nasraný, vyčerpaný a nepříčetný barbor, který po Liborově poslední poznámce „Užívej si to, dneska je tak hezky!“ nevydržel, zaklel něco nepublikovatelného, chystal se hodit kolo do Yarry a jít na vlak. To už i Libora napadlo, že by mohlo být něco špatně, zachytil letící kolo a ochotně si ho se mnou vyměnil, nechtěje riskovat tichou domácnost. Že je opravdu něco špatně mu došlo vzápětí, když já udělala frnk a on za mnou dřel, aby mi stačil. Komentoval to ovšem suše: „Mělas pravdu, je to docela cejtit… Se na to večer podívám…“ Nutno podotknout, že od té doby je vše v nejlepším pořádku.

Libor´s class

Liborova školní pohoda stále trvá, je nadšený stejně jako ostatní z Clare a pochvaluje si to. Mně se bohužel každé 4 týdny střídá učitel, takže po perfektní učitelce Nade jsem opět chytla Adama, který je slušně řečeno nevyzrálý puberťák… Užívá si sám sebe, rád se poslouchá, pořád dělá nějaké „jakože hrozně funny“ zvuky a obličeje, hraje divadýlka a mluví sprostě… Ani kdyby mi bylo osmnáct, nesežrala bych mu ani jeden vtípek. Když už nemám sílu se na to koukat a radši civím do knížky, ještě mě seřve, že když mluví on, my se mu musíme dívat do očí – protože v jeho kultuře je to „zkurveně neslušné“ (to řekl on! Ne já!) To, že zrovna nic nevysvětluje, ale mluví o tom, že by se chtěl omluvit, protože cítí, že je ještě opilý, je jiná věc… Díky jeho scénkám a povídání:
• jeho otci (koupil barák ve Francii se svou milenkou, víme detaily),
• o jeho sestře (už jsme viděli všechny její špulící fotky na fejsáči),
• o jeho bejvalce (zlomila mu srdce a je pěkná bitch – maminky nepřekládat!)
• a jeho kamarádech (kdy kde s kým zase chlastal…),
uděláme asi tak 2 cvičení za 120 minut. Navíc není radno se ptát „A proč to tak je? Jaký je to pravidlo?“ protože buď nedostaneš žádnou nebo chybnou odpověď, nebo z tebe udělá blbce. Nemám ráda tenhle typ nevyzrálých osobností, co si honí vlastní triko… Tzn., mám problém. Některým ostatním studentům to taky vadí, ale nehodlají s tím nic dělat. Prý aspoň není nuda. Oni to mají nastavené jinak – rychle překlepat školu, do práce, párty, dopoledne zase nějak vydržet školu… Jsou rádi, když po nich nikdo nic nechce.

Do pracovního procesu jsme se ostatně zařadili i my. Najít práci je poslední dobou v Melbourne docela problém, někteří ji hledají i měsíc, nebo déle. My měli docela štěstí, Libor ji našel za dva dny v ruční myčce aut s příhodným názvem „Bubbles“ – bubliny. Já hledala práci v restauracích jako servírka. Zadařilo se mi taky po týdnu, kdy jsem měla nabídku jít pracovat do dvou italských pizzerií. Než jsem ovšem vůbec někam šla na zkoušku, naskytla se mi možnost doučovat jednu slečnu němčinu. Byl to úžasný pocit dělat tady něco, co člověka baví a co umí (jestli to o sobě můžu říct). Ve chvíli, když jsem pak dostala za 2 hodiny 80 dolarů, bylo rozhodnuto. Nechci se vracet v jednu v noci nočním Melbourne sama na kole několik kilometrů domů, možná jsem rozmazlený fracek, ale mám strach. Navíc bychom se s Liborem v podstatě neviděli. Takže jsem sedla, napsala pár jazykovkám a vytvořila si profily snad na všech serverech zprostředkujících práci. S letáčky jsem pak obešla místní univerzity. Zatím mám profil na jedné z jazykovek a dva klienty bokem, tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Navíc u Libora v práci vyhodili dva Indy, protože kradli nářadí, tak jim chodím pomáhat. Je to opravdu výborná posilovna a navíc za peníze!

1000 steps v Dandegong mountains aneb Sportu zdar!

Australané jsou vyhlášený národ sportovců. Občas však musíme hodně přemýšlet nad tím, jestli aktivních nebo pasivních. Spousta aktivních tu určitě bude - je tu mnoho sportovišť, podél řeky Yarry si to švihají šlachovití manažeři na silničkách do práce, jakoby jeli Tour de France, a přes oběd jsou v centru vidět lidé, jak se jdou jen tak v pauze proklusnout. Bydlíme třeba i s tenistkou jménem Elen, která je v australské reprezentaci. Na druhou stranu tu o sportu spousta lidí jen ráda mluví.

Naše výprava

V pohoří Dandenong hodinu vlakem na východ od města se rozprostírá malinký národní park se spoustou turistických tras. Iva a její přítel Palo nás vytáhli na jednu z nich – obávaných „1000 steps“. Je to ve skutečnosti uzoučká stezka o asi 750 schodech v nádherném údolíčku hustě zarostlém kapraďovými stromy. Asi si říkáš, proboha co je to za termín, kapraďový strom… Netuším jejich český název, stejně tak jako jsem netušila - dokud jsem je neviděla – že kapradina může ještě dnes vyrůst jako strom do několika metrů. Evropan si tu nutně musí připadat jako ve Verneově Cestě do středu země, za každou další kapradinou vyhlíží dinosaury a doufá, že potká jen ty hodné býložravé…

Stezka „1000 steps“ je v Melbourne dost známá, každý o ní mluví jako o výzvě, každoročně se tu pořádají i závody. Má upomínat osud australských vojáků a jejich cestu pralesem na Papui Nové Guinei během II. světové války. Prošli si tu peklem a ne málo se jich domů už nevrátilo. Hodně lidí sem jezdí, aby si zkusili, čím si asi museli projít, samozřejmě ale v naprosto neporovnatelném měřítku. Alespoň tak jsme nad tím přemýšleli my. Řekli jsme si: „No 750 schodů, OK, tepláky, triko, hlavně nezapomenout velkej foťák… Tak tu jednu flašku s pitím teda vezmem, projdem se pak po hřebenu.“ Když jsme dorazili, zaparkovali a vyrazili na cestu, začalo lehce nás ale znervózňovat oblečení ostatních. Oni rozhodně nevypadali, že jdou na výlet, spíš podat nějaký heorický výkon. Ženský sportovní podprsenky, uplý trika, elasťáky, lahev vody v ruce. Jakoby právě vyšly z posilovny. Chlapi to samý – bez podprsenek samozřejmě. Ani stopa po foťácích, svačinkách, batůžcích. Když se navíc začali soustředěně protahovat na speciálních udělátkách na začátku treku, koukli jsme na sebe s otázkou v očích, zda jsme něco nepodcenili. Vytáhli jsme mapu, abychom zkontrolovali pozici. Žádná chyba ovšem nenastala a my tedy už s jistými pochybnostmi a myšlenkami na padlé vojáky vyrazili…

Den předem hodně pršelo, tak jsme doufali, že bude stezka celá průchodná, při dešti se nedoporučuje ji absolvovat. Po pár schodech nám ale došlo, že toto varování patří do kategorie: „Nesušte kočku v mikrovlnné troubě“ a svědčí tak trochu o zdegenerovanosti západní kultury. On když by totiž někdo uklouzl a zlomil si nohu, mohl by se soudit. Lepší je tedy chránit se zákazem vstupu. Toto zjištění nám dodalo odvahy, že i my máme šanci tuto nebezpečnou a náročnou stezku absolvovat. Dalším uklidněním bylo, že nahecovaní, protahující se sporťáci nás nejenom že nepředešli, ale i při našem turistickém a fotícím tempu („Hele tahle kapradina! Hele ten potůček! Hele a ta druhá kapradina!...“) se nám dokonce úplně ztratili z dohledu…

Ferntrees - Kapraďové stromy kam se podíváš

My se kochali a bylo rozhodně čím. Díky dešti předešlý den bylo opravdu vlhko, ze všech pórů lesa se pářilo a tak měl člověk i při malé dávce fantazie pocit, že je v deštném pralese někde v jihovýchodní Asii. Všude kolem ležely netknuté, rozkládající se kmeny, prorostlé už svými nástupci, a nádherně to vonělo půdou, dřevem, prostě živou přírodou. Byl to očišťující pocit po dvou týdnech ve městě. Škoda, že byl tak krátký, po asi 20 minutách a při pocitu, že jsme zhruba v 1/3, nás vítala cedule, oznamující zdolání této výzvy. Když jsme pak ani po dalších deseti minutách studování mapy nezahlédli, že by se blížili naši sportovci, došlo nám, pro koho byla dole určena ta informační cedule, oznamující že nahoru a dolů to zabere kolem 1,5 hodiny… Rozhodli jsme se jít dál, abychom se pokochali krásnými výhledy na Melbourne. Celou cestu si příjemně povídali, Palo a Iva mají spoustu neobyčejných zážitků, stejně jako jsou i oni sami neobyčejní lidé.

Po pár letech od požáru, příroda má neskutečnou sílu

Co nás hned zaujalo, když jsme procházeli už vzrostlejším lesem, byly až do 6-8 metrů ohořené kmeny eukalyptů. Lesní požáry jsou tu prý naprosto běžné a tak trochu i nezbytné, vzrostlé stromy přežijí, les se pročistí. Jsou prostě součástí koloběhu přírody. Jen člověku v dnešní době moc neladí s jeho záměry. Iva nám vyprávěla, že pár let zpátky byla v Melbourne vlna veder. Přesně si vybavuje jeden víkendový den, kdy bylo hodně přes 40 stupňů a navíc foukal velmi silný vítr, byli zrovna hrát golf. Když večer přišli domů a zapnuli televizi, zjistili, že na sever odsud řádil rozsáhlý lesní požár. Díky opravdu silnému větru se šířil neskutečnou rychlostí až 120km/h. Několik rodin, které se ten den vydaly ochladit do hor na výlet, neměly šanci mu ujet a uhořely v autech. I když je oblast lesních požárů spíše na severozápadě kontinentu a všude na cestách potkáte výstražné cedule, občas se taková neštěstí stávají. Například i řidičům tzv. „road trains“ (silničních vlaků – neskutečně dlouhých kamionů), kteří jsou vázáni dodacími lhůtami a někdy zbytečně riskují. Může se nám zdát, že je jednoduché požáru ujet, ale při rychlosti, jakou se šíří, člověk nemá šanci. Podcenit výstrahu se nevyplácí.

Pro vyděšené rodiče – nebojte se o nás :-) . Uhořet při požáru v Austrálii bude něco podobného, jako utopit se ve Vltavě při povodni. Umřít po kopanci od klokana jako být utrkán jelenem. Zemřít po uštknutí hadem jako umřít na boreliózu od klíštěte. Nebojte se, samozřejmě, že se opatrujeme :-) .

„Help! I need somebody!“

Po překonání časového posunu jsme se okamžitě ocitli ve škole. Poté, co jsme napsali krátký test, a slečna se silným asijským přízvukem se nás zeptala na pár triviálních otázek, nám doporučili skupiny. Libor si vybral "English for academic purpose", kurz, který je určen studentům, kteří prošli základními kurzy a už dobře mluví. Měl by je připravit pro studium na vysoké škole. I když jsem si myslela, že takoví studenti jsou spíš výjimky, opak je pravdou. Většina lidí, kterých jsem se ptala na plány po škole, mi řekla, že tady chtějí studovat a po studiu zůstat natrvalo v Austrálii. Zároveň se nás i dost lidí už snažilo zlomit a přesvědčit, abychom tady také zůstali, že je škoda se vracet a že si to máme ještě rozmyslet… No a vysvětli jim přesvědčivě v současné době, jak úžasná ta česká republika je, že se tam tak chceš vrátit. ..

Můj kurz je "Upper-Intermediate", což pro mě bylo veliké překvapení, vzhledem k tomu, že, jak už jsem psala, jsem první týden bya schopná říct jen "Thank you", "Sorry" a "Hi". Další velké překvapení bylo, když nám oznámili, že do výuky půjdeme ještě ten den po prohlídce školy. Moc nadšená jsem z toho nebyla, říkala jsem si, že tam budu za největšího idiota, všichni kolem budou spíkovat jak o život, nebudu nic rozumět, atd. Že budou prostě moc napřed. Jako by to Kubíci tím svatebním karaoke předpověděli, přesně mě napadlo: Help! Než jsem si v hlavě dokázala ale vytvořit nějaké ještě děsivější představy a myšlenky, už jsem byla ve třídě. Po cestě jsem se snažila rozvzpomenout na nějaké představovací fráze. 

Obědová pauza

Jaké bylo ale moje překvapení, když se mě nikdo nezeptal ani na jméno, 1/2 apaticky usínala, 2/3 neměly domácí úkol a Ø nechtěl mluvit. Když už se nakonec kdosi po dlouhém naléhání odvážil, vylezlo z jeho úst něco podivného, zvláštní směsice hlásek připomínají spíš nějaké citoslovce, když se kousneš do jazyka. Chvíli jsem vážně přemýšlela, zda jsem si nespletla učebnu, třeba je tu kurz čínštiny pro začátečníky. Když ale učitel souhlasně přikývl a vykřikl něco jako "Excellent!", došlo mi, že mám problém. Netušila jsem, kolika způsoby se dá vyslovit jedno slovo a jak velký rozdíl je mezi našimi indoevropskými jazyky a jakýmkoliv asijským. Do té doby jsem se setkala jen s těmi asiaty, kteří už dobře anglicky nebo německy mluvili a museli tedy zapracovat i na výslovnosti, bylo jim dobře rozumět. Tady jsou to ale všechno lidi, kteří se teprve učí a dorozumět se s nimi je skoro nadlidský úkol. Největší sranda je, že asiatů je ve třídách cca 80%. Občas v půlminutovém monologu objevím jen jedno nebo dvě povědomá slova. Ale dá se na to zvyknout, ti, co jsou tu déle, už rozlišují i čínský, vietnamský, indický přízvuk…

Vždycky jsem si myslela, že máme špatný systém výuky jazyků na základních a středních školách, že se to musí nutně změnit směrem k větší komunikativnosti. Na co potřebuje svářeč vědět, co je plusquamperfektum, ten se potřebuje jen jednoduše a rychle domluvit. Když ovšem sleduju své asijské kolegy, nepřestávám žasnout. Netušila jsem, že to s výukou jazyků někde může být až o tolik horší než u nás. Na jednu stranu je to docela dobrý pocit :-).  Oni mají určitě spoustu teoretických vědomostí, znají dobře gramatiku i spoustu slovíček, vše ale jen pasivně. Nic z toho nedokážou použít ani vysvětlit. Když už něco řeknou, nikdo z ostatních jim nerozumí, jen ten učitel. A tak se v hodinách mlčí, nikdo není příliš aktivní a vznikají chvilky trapného ticha, které z duše nesnáším. Rozhodla jsem se, že to využiju ve svůj prospěch, překonávám ostych a snažím se žblebtat, kdykoliv alespoň trochu tuším, o co jde. Ne vždy se trefím, to pak raději nasadím univerzální úsměv, ale aspoň se nemlčí a já mám možnost mluvit.

Vlevo Clare, vpravo  palcem Firas, s rukama na stole Angham

Další velké překvapení na začátku hodiny bylo, když nám Adam oznámil, že se příští týden píše souhrnný test po několika týdnech. Ušklíbl se směrem ke mně, že jsem si jako uměla vybrat dobu, kdy přijít do kurzu, haha palec nahoru, a popřál mi "Good luck". Já se zmohla jen na unylé "Thanks", potom, co shrnul, co vše v testu bude. Probrali totiž už všechny časy (pro nezasvěcené - angličtina jich má 12, ne jenom 3 jako my…) a k tomu trpný rod ve všech časech. Když jsme pak během následujících 90 minut udělali 1 a půl cvičení, došlo mi, že ve škole to rozhodně nedoženu. Opět ale zafungovala jedna z nejlepších českých vlastností, kterou máme - jsme schopní nejen fantasticky (krást, lhát, závidět… pardon) improvizovat ale dokážeme i neuvěřitelné, když nám hoří koudel u pr.... V pondělí jsem si tedy dodělala všechna cvičení z předešlých lekcí, v úterý zkoumala systém časů a vypracovala si samozřejmě úžasně přehlednou tabulku. Ve středu jsem pak pocítila "vhled" a vygumovala tudíž všechna cvičení z předešlých lekcí a vypracovala je znovu... Ve čtvrtek jsem pak napsala kontrolní test na hraničních 70% a řekla si, že to bude OK. To jsem si ještě myslela, že pokud ho nenapíšu, přeřadí mě automaticky do nižší úrovně, což jsem nehodlala dopustit. Bylo by tam ještě větší ticho!  Test v pondělí měl několik částí, čtení, psaní, poslech, mluvení a gramatiku. Nakonec pro mě všechno dopadlo dobře, ale někteří ze skupiny se záhadně ztratili, zrovna ti co většinou komunikovali pomocí citoslovcí... Někteří naopak přibyli. Ale taky komunikují většinou jen v citoslovcích... Pro mě vlastně žádná změna, po týdnu ještě všichni Asiati pro mě vypadají stejně a zatím si nejsem schopná zapamatovat ani jedno asijské jméno... Je zvláštní, jak se to tu pořád míchá.
 

Liborův kurz naopak spíš připomíná diskusní kroužek. Gramatiku moc neřeší, spíš rozebírají různá zajímavá témata, vždycky někde nějakým směrem odbočí a dostanou se, kdo ví kam. Od tlumočnictví k válce v Sýrii, od módy k otázce náboženství, atd. Což může Liborovi, vzhledem k tomu, že se na "studium po studiu" opravdu nechystá, docela vyhovovat. Mluví se opravdu hodně, ovšem někdy prý až moc. Hodně údajně zásluhou jejich libanonského kolegy Firase, který to občas už ale přehání a odbočuje schválně a příliš často. Ostatní to namíchne, začnou po sobě koukat, Libor tento signál zachytí a neváhá použít obávanou českou zbraň. Koho napadl v souvislosti s Liborem prd, moc tady teda nechápu proč a hlavně jsi úplně vedle – prostě ho střelí gumičkou! A je klid. Ostatní jsou mu za to vděční, Firas se jen uchychtne s palcem nahoru, že jako dobrá trefa, a učitelka Clare si naopak oddychne, že může pokračovat hodina. Tahleta Clare je jinak opravdu zajímavá osoba, napsala učebnici, ze které se učí, několik let žila v Japonsku a je překladatelka z japonštiny. Skoro každý den Libor přijde s nějakou asijskou historkou a samozřejmě mi ji vypráví in English, jak jinak ;-) .