Všední život v Melbourne

Po šesti týdnech pobytu v Melbourne jsme si ještě úspěšně nezvykli na místní zimu. Na pár dní se sice udělalo teplo a my se začali radovat, že už konečně přichází jaro a nedbali poznámek zkušených místních, že se radujeme předčasně. Samozřejmě, že měli pravdu, za týden byla teplota po ránu na 4 stupních, k tomu déšť a vítr, který pocit zimy ještě zvyšuje. Aprílové počasí je tu opravdu typické, aneb jak říkají domorodci: V Melbourne se můžou střídat čtyři roční období – během jednoho dne.

Jednou velkou změnou pro nás je, že jsme si pořídili kola. Jedno za 40 dolarů, což je necelých 800 korun a vzhledem k tomu, že každý den ušetříme dohromady 14 dolarů za vlak, už se nám sakra zaplatila. K tomu helmy každou za 5 dolarů a mohli jsme vyrazit. První cesta do školy byla ovšem… hrozná. Nesnáším jízdu za provozu i v Liberci, natož co pak v Melbourne ve čtyřech pruzích, sem tam staveništěm, tramvaje, semafory. Na cestě zpět jsme změnili trasu a Libor si spokojeně užíval jízdu na cyklostezce podél řeky Yarry, kochal se výhledy, papoušky a pořád rýpal, pročpak si to taky jako neužívám… Já se to snažila ignorovat a zůstat v klidu, nádech výdech, jinak bych ho musela zabít. Šlapala jsem naplno jako blbec i z kopce, protože jestli v něčem bylo moje kolo perfektní, tak to bylo permanentní přibrzďování. Navíc takovéto drobné cosi u zadního kola jako je přehazovačka jsem měla jen na okrasu, ve skutečnosti to byla perfektní furtošlapka. Výsledkem všech těchto okolností po deseti kilometrech byl pěkně nasraný, vyčerpaný a nepříčetný barbor, který po Liborově poslední poznámce „Užívej si to, dneska je tak hezky!“ nevydržel, zaklel něco nepublikovatelného, chystal se hodit kolo do Yarry a jít na vlak. To už i Libora napadlo, že by mohlo být něco špatně, zachytil letící kolo a ochotně si ho se mnou vyměnil, nechtěje riskovat tichou domácnost. Že je opravdu něco špatně mu došlo vzápětí, když já udělala frnk a on za mnou dřel, aby mi stačil. Komentoval to ovšem suše: „Mělas pravdu, je to docela cejtit… Se na to večer podívám…“ Nutno podotknout, že od té doby je vše v nejlepším pořádku.

Libor´s class

Liborova školní pohoda stále trvá, je nadšený stejně jako ostatní z Clare a pochvaluje si to. Mně se bohužel každé 4 týdny střídá učitel, takže po perfektní učitelce Nade jsem opět chytla Adama, který je slušně řečeno nevyzrálý puberťák… Užívá si sám sebe, rád se poslouchá, pořád dělá nějaké „jakože hrozně funny“ zvuky a obličeje, hraje divadýlka a mluví sprostě… Ani kdyby mi bylo osmnáct, nesežrala bych mu ani jeden vtípek. Když už nemám sílu se na to koukat a radši civím do knížky, ještě mě seřve, že když mluví on, my se mu musíme dívat do očí – protože v jeho kultuře je to „zkurveně neslušné“ (to řekl on! Ne já!) To, že zrovna nic nevysvětluje, ale mluví o tom, že by se chtěl omluvit, protože cítí, že je ještě opilý, je jiná věc… Díky jeho scénkám a povídání:
• jeho otci (koupil barák ve Francii se svou milenkou, víme detaily),
• o jeho sestře (už jsme viděli všechny její špulící fotky na fejsáči),
• o jeho bejvalce (zlomila mu srdce a je pěkná bitch – maminky nepřekládat!)
• a jeho kamarádech (kdy kde s kým zase chlastal…),
uděláme asi tak 2 cvičení za 120 minut. Navíc není radno se ptát „A proč to tak je? Jaký je to pravidlo?“ protože buď nedostaneš žádnou nebo chybnou odpověď, nebo z tebe udělá blbce. Nemám ráda tenhle typ nevyzrálých osobností, co si honí vlastní triko… Tzn., mám problém. Některým ostatním studentům to taky vadí, ale nehodlají s tím nic dělat. Prý aspoň není nuda. Oni to mají nastavené jinak – rychle překlepat školu, do práce, párty, dopoledne zase nějak vydržet školu… Jsou rádi, když po nich nikdo nic nechce.

Do pracovního procesu jsme se ostatně zařadili i my. Najít práci je poslední dobou v Melbourne docela problém, někteří ji hledají i měsíc, nebo déle. My měli docela štěstí, Libor ji našel za dva dny v ruční myčce aut s příhodným názvem „Bubbles“ – bubliny. Já hledala práci v restauracích jako servírka. Zadařilo se mi taky po týdnu, kdy jsem měla nabídku jít pracovat do dvou italských pizzerií. Než jsem ovšem vůbec někam šla na zkoušku, naskytla se mi možnost doučovat jednu slečnu němčinu. Byl to úžasný pocit dělat tady něco, co člověka baví a co umí (jestli to o sobě můžu říct). Ve chvíli, když jsem pak dostala za 2 hodiny 80 dolarů, bylo rozhodnuto. Nechci se vracet v jednu v noci nočním Melbourne sama na kole několik kilometrů domů, možná jsem rozmazlený fracek, ale mám strach. Navíc bychom se s Liborem v podstatě neviděli. Takže jsem sedla, napsala pár jazykovkám a vytvořila si profily snad na všech serverech zprostředkujících práci. S letáčky jsem pak obešla místní univerzity. Zatím mám profil na jedné z jazykovek a dva klienty bokem, tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Navíc u Libora v práci vyhodili dva Indy, protože kradli nářadí, tak jim chodím pomáhat. Je to opravdu výborná posilovna a navíc za peníze!