Wilsons Promontory National Park

Wilsons Promontory National Park se rozprostírá na 500km2 asi 160 km jihovýchodně od Melbourne na nejjižnějším cípu Austrálie. Byl založen už v roce 1898 a první Evropané ho „objevili“ o sto let dříve. Na celém území není žádné trvalé osídlení, až na jeden maják žádné budovy, je to tu tak opuštěné, že australská armáda zde během II. světové války trénovala svoje komanda. Právě ale fakt, že tu nepobíhají tisíce turistů pojídající hamburgery a nejsou tu žádné silnice a dopravní špičky, nás sem přilákal. Věděli jsme, že je to tu divočina, že budeme pít vodu z potoků a všechny zásoby poneseme na zádech. Namyšleně jsme si mysleli, že jsme dobře připravení, zkušení turisté, rozhodně žádné slečinky. A Wilsons Prom naši pýchu náležitě potrestal.

Ještě v plné síle.

Výlet jsme měli naplánovaný na tři dny během Melbourne cupu jako útěk z města před davy lidí, které se na tyto tradiční dostihy každoročně sjedou. Úkolem Junkovic dua byly přípravy zásob jídla, Libor se ujal výroby asi 50 toastů, já napekla 40 muffinů. Vyrazili jsme v sobotu dopoledne s Ivou a Palem a jejich kamarádem Maťem. Už po cestě bylo jasné, že si tenhle výlet v pohodovém československém složení náležitě užijeme.

Krásná džungle, mimo chodník to nejde.

Asi po třech hodinách jsme dorazili na parkoviště, přebalili batohy, rozdělili zásoby a po chvíli čekání nás místní bus odvezl na Telegpraph Saddle. Odtud jsme vyrazili na východní pobřeží. První pochyby o naší připravenosti se dostavily záhy, když jsme zjistili, že čísla u jednotlivých tras nejsou počty kilometrů, ale hodin. Následně jsme se vyléčili z naivity, že bychom je mohli napůlit. Značení totiž naprosto odpovídalo našemu tempu. To jsme si namyšleně mysleli, že docela uháníme. Další zradou byl profil terénu. Čekali jsme pohodovou procházku po pobřeží, místo toho to bylo jen z kopce do kopce, sešup dolů, sráz nahoru. Když jsme pak teprve asi po 3 hodinách došli rodinku se třemi malými dětmi s batůžky na zádech, co vycházela jen půl hodiny před námi, hřebínky nám spadly úplně.

Z džungle hned na pláž.

 První pláž se před námi objevila naprosto nečekaně. Po několika hodinách pochodu vzrostlým lesem, kdy jsme procházeli tunelem eukalyptů a neměli žádný výhled, se stromy rozestoupily a my se ocitli na široké pláži osvícené večerním sluncem. Připadali jsme si jako ve filmu o prvních australských osadnících. Dali jsme si rychlou sváču a pokračovali dál, tlačil nás čas. Museli jsme do půl hodiny přejít jeden z potůčků, než přišel příliv. Moc jsme nerozuměli tomu, proč by to pak nebylo možné. Až jsme dorazili na místo, pochopili jsme. Hladina by se v něm zvedla tak na dva metry, přičemž by zmizela i pláž a v hustém porostu bychom si nepostavili stan několik kilometrů daleko. To už jsme definitivně pochopili i to, že všichni Australané nebudou takové bábovky, jak jsme si o nich po zkušenostech z města začali myslet.

S 18 náročnými kilometry v nohách, čokoládovými muffiny v břichu, štípanci od komárů po celém těle a s vědomím, že následující den má celý propršet, jsme se zhroutili do spacáků. Tvrdý spánek se ale nekonal, vzhůru jsme byli několikrát za noc. Vzbudila jsem se vždy s pocitem, že nebezpečně blízko projíždí nákladní lokomotiva. Když jsem úplně procitla a pochopila, že je to tak silný vítr, nemohla jsem pak usnout, protože jsem se bála, že nám na stan spadne eukalyptus. Nutno říct, že těch malých košťat, co kolem rostla, jsem se opravdu bát nemusela. Ono v noci má všechno nějak delší stíny.

Nejdelší pláž co jsme přecházeli. Někde tam jsou vidět malé postavičky.

Není nic příjemnějšího, než když člověk po ránu slyší, jak mu kapky deště bubnují do stanu a ví, že si může ještě poležet. Je to přirozená lidská lenost. V tu chvíli je mu jedno, že by v tom samém dešti měl celý den šlapat. Naštěstí pro nás se přehnalo už jen několik přeháněk. Uvařili jsme si úžasný čaj z vody z potoka s rašelinovou příchutí a vydali se na cestu. Za polojasno s přeháňkami a 18 stupňů jsme nakonec byli i velmi rádi, když kolem nás začalo přibývat ohořených stromů. Radši si ani nechci představit, jak se asi cítilo šest set turistů v roce 2009, které odsud evakuovali. Přes čtyřicet stupňů, bez signálu, desítky kilometrů od civilizace s požárem za zadkem. Během tzv. „Černé soboty“, kdy hořelo všude v bezprostředním okolí Melbourne, tu shořelo přes 50% lesního porostu. Nám ale nic nebránilo v kochání se okolní krajinou a během pochodu střídáme pěšinky vinoucí se hustým lesem s chůzí po plážích. Nejdelší pláž, kterou jsme přecházeli, byla delší jak dva kilometry. A pravidelně se na každé pláži konalo více či méně úspěšné překonání malých říček, které zde ústily. 

Vyřazené zrcadlo z majáku.

Po několika kopcích a nespočtu výhledů na okolní zátočiny jsme dorazili až k největrnějšímu místu naší výpravy – k majáku na South East Point. Nejprve nás vyčerpal totální pruďák k majáku a když už jsme se po výšlapu a cca 20 km sotva drželi na nohou, začal si s námi pohrávat větříček o rychlosti 100 km/hod. Jediný člověk, který zde chodil přímočaře, byl zdejší výzkumník (vzhledem k poloze už skoro polárník), který, jak nám řekl, je zvyklý i na vítr dvakrát prudší. Nezapomněli jsme navštívit zdejší mini-muzeum a dalekohledem se podívat do Tasmánie – nebyla vidět:).

Překonávání říček.

Po krátkém doplnění energie jsme se začali plížit k našemu dnešnímu spaní na Roaring Meg (Řvoucí Meg). Už nám to moc nešlo a neustále chození prudce dolů k potokům a
zpět nahoru nás solidně vyčerpalo. Sumu sumárum to dnes dělalo nějakých 25 km docela náročným terénem. Na nohy (jen obrazně řečeno) nás dostal Baruščin kuskus s tuňákem a sladké muffiny, které s sebou již druhý den táhnu. Ale co bych neuďál pro něco sladkého na zub:).

Ráno se s Baruškou snažíme o brzké vstávání a jen sami na lehko vyrážíme na asi 6 km vzdálený South Point, nejjižnější cíp Australské pevniny (sem se nepočítá Tasmánie). Bez zátěže se nám šlo nádherně, a co nevidět už to dál na jih nešlo. South Point není nic jiného než skála porostlá mechem, ale za ten pocit to stálo:). Rychle jsme se vrátili zpět akorát na přichystanou snídani – povinné vločky.

Poslední den nás čekal už pouze návrat po široké cestě zpět do civilizace. Je tak tedy dost prostoru pro pokec a stěžování si jak už hrozně nemůžeme. Někteří z nás už opravdu pletou nohama a tak to shodně svádíme na sedavý způsob zaměstnání. Posledních pár km je završeno dlouhým stoupáním. O to větší radost máme při dosažení sedla, ze kterého jsme před dvěma dny vycházeli a ze kterého nás sveze k autu kyvadlový autobus. Největší komedie nastává při vystoupení z autobusu (kde jsme se pěkně rozseděli) a snaze dojít asi cca 200 metrů k autu. Někteří jdou tak ze široka, že to až vypadá, jako kdyby právě dorazili do Austrálie na sudu.

Trochu steaku na závěr.

Na cestě zpět jsme se nezapomněli dobře najíst. Pořádný steak udělal většině osazenstva radost. Málem jsme měli dvojitou porci, když se Palo jen těsně vyhnul srnce. Ano, slyšíte dobře, srnce. Člověk by čekal klokana, ale srnky se sem dostaly s přistěhovalci stejně tak jako mnoho jiných druhů. Celý výlet jsme také náležitě zhodnotili a došli k závěru, že jsme si na útěk z poblázněného Melbourne nemohli vybrat lepší místo. Kontrast těchto dvou míst je opravdu absolutní.